Metody

Co je to trauma?

Protože nemáme způsob, jak trauma přesně definovat, může být obtížné jej poznat. Oficiální definice traumatu, kterou používají psychologové a psychiatři, zní: Trauma je způsobeno stresující událostí, která přesahuje rámec běžné lidské zkušenosti a která by značně rozrušila téměř každého. Do této definice lze zahrnout: vážné ohrožení života, ohrožení nebo ublížení našim dětem, manželovi, manželce nebo našim blízkým, příbuzným, přátelům, náhle zničení domova, rozbití společnosti, situace jiného člověka, který je nebo byl vážně zraněn nebo zabit. Tato definice může sloužit jako východisko, ale může být i zavádějící. Kdo může říct, co „přesahuje rámec běžné lidské zkušenosti“ nebo co „by značně rozrušilo téměř každého“? Další traumatické situace jsou např. nehody, pády, nemoci, chirurgické zákroky (Peter A. Levine).

Psychické trauma je charakteristické tím, že jeho zdrojem bývá velmi silný, nebezpečný a děsivý zážitek ohrožující život, přesahující naši osobnost a závažně narušující integritu těla i duše. Strategie jeho zvládání nefungují běžným způsobem, neboť trauma není běžná situace. Jedinec se cítí zcela bezmocný, ztracený, neukotvený a bez naděje (Trauma v dětství a adolescenci. Průvodce pro pedagogy. Národní ústav pro duševní zdraví 2017).

V našem středoevropském historickém kontextu nejčastěji nalézáme traumata pocházející z období 30. leté války, 1. světové války, 2. světové války, holocaustu, komunismu. Kolikrát si ani neuvědomuje jakým stresovým nebo traumatickým situacím byli naši předkové vystaveni. Často je to způsobeno tím, že se v rodinách o „špatných“ událostech nebo „nepohodlných“ příbuzných nemluví. Zkrátka se člen nebo určitá událost z rodinného systému vytěsní a vznikne tabu téma. Nicméně to neznamená, že by tato témata na nás nepůsobila. Formují naše prostředí, ve kterém žijeme a vychováváme další generace. Při traumatickém zážitku dojde k jejího otištění do naší nervové soustavy, mozku a vlastně každé buňky našeho těla. U takového jedince se vytvoří při traumatickém zážitku určité návyky a reflexy. Př. 1. Pokud můj předek byl za 2. světové války pronásledován SS mohu mít ve svém současném životě neustále pocit, že mě někdo sleduje a kontroluje a mě to žene do nadvýkonu. Snažím se vykonávat práci na 120%. Zahrnuji se různými aktivitami a nakládám na sebe více a více. Jen abych uspokojil svůj vnitřní pocit hnaní. Avšak k uspokojení tohoto pocitu nebo hlasu nedochází. Zdá se, že čím víc toho dělám a zvládám, jsou na mě kladeny větší nároky. S postupem času se u mě může projevit třeba vysoký krevní tlak nebo jiné onemocnění. Náš organismus nám začne signalizovat: „Takhle už dál nemůžu!“

Reflexy a návyky, které takto vznikly se projevují v následujících generacích. Samozřejmě je už neumíme přiřadit k příčině vzniku a tudíž jsme jimi ovládáni. Často nechápeme proč se tak v určité situaci chováme. Původ může být o několik generací dříve.

Konstelace traumatu

Konstelace traumatu podle Radima Resse se zaměřuje na traumata v daném rodinném systému a z těchto traumat pocházející rozštěpení v psyché jeho členů. Pokud příčina traumatu zůstane netknuta, tak lze s životními tématy, do kterých se následky traumatu plošně promítají pracovat dlouho a stále dokola.

Může se jednat o témata jako „peníze“, „úspěch“, „láska“, „partnerské vztahy“, „vztahy k dětem“ „finanční i firemní záležitosti“ a v neposlední řadě i fyzické symptomy a nemoci. Následky traumat se plošně promítají do všech oblastí života jedince. Trauma je tedy nutno v celé jeho komplexitě sledovat až k původu jeho vzniku, ať již biografickému nebo vícegeneračnímu, aby se jeho následky, tj. disociace nebo zmrazení citů, emocí, vzteku, duševní ochromení, zmatení apod. uvolnily a odštěpené, vytěsněné části psyché se postupně integrovaly, spojily.

Triadický princip